příznaky

12. listopadu 2013 v 22:15 | lushi |  průjem
"Dobrý den."
"Děkuji (., nikdy nevím co psát za přímou řečí. tečka, čárka, nic? před či za uvozovkami? uvozovkou? vozovkou?)" odpověděla.


Někdy je člověk tak unavený, že ho únava doslova táhne k zemi. Končetiny, břicho, hlavu, ramena. Jdete pomalu a stejně byste si nejraději v obchoďáku mezi chladícimi boxy sedli do tureckého sedu. Jenomže lidi mají problémy. Mají problémy, když se v obchoďáku náhle zastavíte, dlouho postáváte na jednom místě, náhle změníte směr, nic si nekoupíte a chcete proklouznout přes frontu ven. Lidi mě štvou (za nic nemůžou) a sama sebe taky štvu. V obchodě se musíte chovat podle pravidel. Stejně jako všude. Přežijete obchoďák a táhnete své tělo domů. Na náměstí byste ho chtěli upustit. Prostě ať si spadne na beton, na zádíčka. To by mě nejvíc probralo, tak bych si cestou z obchoďáku odpočinula, prostě bych se natáhla na záda. Je to fekál, takhle se válet po pošlapané zemi, ale někdy si o to moje tělo říká. Jenomže já věřím na sociální pravidla, a zrovna tady cítím, že se to nehodí, že by to nenávratně poškodilo vývoj támtoho dítěte. A celé jeho generace. Má sociální revolta by mu vypálila díru do hlavy, vzbouřil by se nevídaným způsobem, který by vypálil díry do mozků jeho vrstevníků. Šířilo by se to jako mor. A pak by vybuchl vesmír. Tohle nechci. Vždyť jsem jenom unavená. A tak znáte to, když už jste od baráku jenom kousek a najednou z vás vyletí poslední kapka energie, takže si na dohled od vchodových dveří musíte sednout na lavičku nebo se opřít (o cokoliv)? Takhle se cítím často. A vlastně ani nevím, jak to mají ostatní lidé...

"Řez penisem vypadá jako obličejíček."
Zvládla si umýt zuby.
A někdy - ne příliš často - bych měla být unavená. Třeba když spím jen malinko hodin. Měla bych být přece unavená. Ale nejsem. Jsem v pohodě. Teda. Já tu pohodu potlačuji, svévolně. Protože pořád myslím na to, jak by bylo přirozené, kdybych byla utahaná k nevydržení. Veškeré své myšlenky a chování přizpůsobuji tomu předpokládanému stavu únavy. Dám si celou konvičku kávy, sednu si na hodině angličtiny úplně dozadu, cvičení vzdám v první třetině, vykašlu se na večerní kulturu (vernisáž, ó, ta hloupá). A vlastně pořád čekám na tu chvíli, kdy mě oslepí náhlá bolest hlavy jako příznak potřeby spánku.

Celý den poletuje okolo jako octomilka. A pak se promění v šakala a spolkne mě. I když - všechno se to děje v mé hlavě. JÁ jsem ta bytost, která na počátku vyrobí octomilku.

Nevyrobila jsem ji!

V deset hodin jsem stále svěží, člověk spánek zas tak nutně nepotřebuje. Fakt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.